V mládí jsem nežil v technicky právě nejvyspělejší civilizaci. A to říkám samozřejmě ještě hodně eufemisticky. Sice se u nás mluvilo často o vědeckotechnickém pokroku, ale jak se všeobecně ví, ujel v tomto ohledu naší socialistické společnosti vlak. A tak jsme sice doma měli techniku, ale pokud jste tu dobu také zažili, víte, jaká byla. Měli jsme rádio, tehdy ještě s elektronkami uvnitř, ale už i moderní tranzistorák, měli jsme černobílou televizi, mixér a fén. Ale zdá se mi, že to bylo vše, na co se naše rodina po stránce techniky zmohla. Protože to tehdy k životu stačilo.
Ale pokrok nezastavíš. A tak se v pozdějších letech objevil v naší domácnosti i magnetofon na přehrávání magnetofonových pásků, potom opravdový magnetofon kazetový, a nakonec i walkman od kamarádů z Rakouska. A to byl pokrok! Nesmějte se, je to tak.
Ale technika nesloužila jen k mému, respektive rodinnému potěšení. Poznal jsem tak i techniku jinou. V prvním zaměstnání tu vyrábějící ze dřeva rámy na obrazy a později kotle hotelového topení.
A pak přišel listopad 1989. A po něm skutečné změny i na poli techniky. Objevily se i dříve těžko dostupné barevné televize, i primitivní a později pořád modernější a modernější počítače, notebooky, digitální fotoaparáty. A samozřejmě i čím dál dokonalejší automobily a další dopravní prostředky, chytré zastávky, mobilní telefony, drony… Však to znáte. Dokázali byste stejně jako já dlouho vyjmenovávat všechny ty technické zázraky, které se staly běžnými. A bez nichž už si snad nedokážeme život ani představit.
Je skvělé, že takovou rozmanitou moderní techniku máme. Určitě je pro nás přínosná. Ale přece jenom se mi zdá, že je té techniky už často přece jenom moc. Protože to občas srovnávám s dávnějšími časy. A musím konstatovat, že jestli mám dnes ještě nějaké kamarády, jsou to bohužel hlavně počítač a televizor. Které mi značnou měrou nahradily lidi, bez kterých jsem si dříve nedokázal život představit.